Návrat

Poslední den nás čekala už jen cesta zpět do Jeruzaléma, naposledy jsme nasáli vůni Starého města, usmlouvali pár arabských obchodníků, nakoupili sandály a nějaké dárky a přesunuli se do Tel Avivu na letiště. Izrael se s námi rozloučil poetikou ranních červánků, které šly vidět z oken letadla. Na Svatou Zemi nám však nezůstala jen vzpomínka a pár hezkých fotek, myslím, že každý si kousek z té země veze s sebou do svého domova a kdykoliv zavře oči vrátí se tak zpět… do Jeruzaléma, do Galileje, na Sinaj…

Východ slunce z letadla při odletu

Galilea, Nazaret, Tábor

Po ranní mši ve francouzštině v kapli kláštera jsme se vydali na autobusové stanoviště a vyrazili na místa Ježíšova veřejného působení kolem Galilejského jezera. Dorazili jsme do původních římských lázní u jezera, do města Tiberias. Město samo o sobě je spíše turistickým střediskem, které nám nemá příliš co říct, ale je z něj dobrá dostupnost do míst, která nás zajímají více – Kafarnaum, Tabgha a Golanské výšiny.

Našim prvním cílem u Galilejského jezera byla hora Blahoslavenství. Místo, odkud Ježíš kázal zástupům a odkud pochází sedmero výroků tvořících jádro Ježíšova učení o vnitřní proměně člověka, vrcholící v posledním blahoslavenství:blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha. Od zastávky autobusu jsme šli nahoru do kopce, protože hora byla přímo před námi.

Hora Blahoslavenství

Odpočinek na Hoře Blahoslavenství

Na kopec jsme došli těsně před polední přestávkou, ale podařilo se nám přesvědčit hlídače, aby nás nechal zavřené uvnitř klášterního komplexu, takže jsme si místo mohli vychutnat bez turistických průvodů. Přečetli jsme si odpovídající pasáž Nového zákona a jak u nás bylo zvykem, taková místa jsme vnímali velice intenzivně, až do hlubin našeho nevědomí… takže, když jsme se dostatečně prospali, vydali jsme se cestou skrze banánové plantáže ke Galilejskému jezeru a do Tabghy ke kostelu Primátu svatého Petra. Ten je postaven na skále, kde Ježíš po zmrtvýchvstání jedl rybu se svými učedníky a Petr byl pověřen, aby stál v čele církve. Kousek dále stojí kostel Rozmnožení chlebů připomínající zázračné nasycení tisíců. Cestu zpět do Tiberias jsme absolvovali v autě s francouzským manželským párem, který nás ochotně svezl. Večer jsme se s Michael rozhodli ještě podniknout noční koupání v přístavu.

Kostel Rozmnožení chlebů (Tabgha)

Další den jsme se vydali do Kafarnaum, místa, kde bydlel apoštol Petr. Dost nás pobavilo, že nad jeho příbytkem vznikl kostel připomínající létající talíř. Co nás ale zaujalo byly pozůstatky synagógy, ve které Ježíš veřejně vystupoval. Kupodivu ze synagógy zůstaly poměrně velké části zachovány, takže ve stínu sloupů lze alespoň vzdáleně nasát atmosféru dávných dob, pokusit se vcítit do tehdejších židovských posluchačů Ježíšova učení, zakusit boj s pochybnosti o jeho původu a mesiášském poslání. V čem se liší tehdejší doba od současné? Snad především tím, že nebyla v takové míře lhostejná vůči tomu, co přesahuje lidský život a dotýká se těch nejhlubších prostor našeho nitra. Ze stínu stěn synagógy se nám nechtělo na rozpálenou cestu, ale ještě nás čekalo několik zastavení.

Synagoga Kafarnaum

Předně to byl pravoslavný kostel, kousek odtud. Zrovna přijela nějaká ruská výprava, takže jsme se dostali i dovnitř.

Pravoslavný kostel (Kafarnaum)

Cestou zpět jsme si ze stromu u cesty natrhali mango. Jelikož zastávky v Izraeli nemají časy odjezdů autobusů, rozhodli jsme se do Tiberiasu stopovat. Z Naší trojčlenné skupiny je na první pohled nejvhodnější osoba Miška, takže si rozpustila vlasy a postavila se se zvednutým palcem u cesty. K mému překvapení to trvalo dost dlouho, asi deset minut, než zastavila krásná Mazda a v ní usměvavý Izraelita. Každý v Izraeli mluví plynně anglicky. Tedy, přesněji řečeno, každý, kromě našeho řidiče. Ovšem, jaké bylo naše překvapení, když náš milý přítel vyťukal na mobilu číslo kamarádce do New Yorku a přes hlasitý odposlech nám překládala náš rozhovor. Rozloučil se s námi nakonec s jedinou anglickou frází, kterou znal: I love you.

Výhled na galilejské jezero

Rozhodli jsme se, že si další den půjčíme auto a vydáme se do Národního parku v Golanských výšinách. Procházeli jsme opuštěnou krajinou, ve které se čas od času objevily pozůstatky syrských domů, procházeli jsme totiž i oblastí, která kdysi patřila Sýrii, ale Izrael ji zabral v šestidenní válce (jedna z pěti arabsko-izraelských válek po vyhlášení státu Izrael po druhé světové válce). Po několikakilometrovém putování jsme se mohli ovlažit v krásném jezírku mezi skalami. Autem jsme potom jeli blíže k Syrským hranicím. Kolem cesty umístěné značky oznamující blízká minová pole, rozstřílené domy a hlídkující tanky nám připomenuly, že jsme na horké půdě státu, který je ve válečném stavu se všemi okolními. Jen krátce před našim příletem došlo k incidentu na Libanonsko-Izraelské hranici, kde byli uneseni dva izraelští vojáci, zabiti a jejich těla vyměněna za několik desítek zajatců. Neustálou hrozbu připomínají všude přítomní vojáci. Povinnou vojenskou službu mají v Izraeli i ženy a všichni nosí zbraně s sebou. Nedokážu si představit, jak by to dopadlo, kdyby u nás v době povinné vojenské služby nosili záklaďáci samopal na rameni při opušťáku.

Válkou zničené domy (Golanské výšiny)

Nastal čas rozloučit se s Galilejským jezerem a vydat se do Nazareta, místa Zvěstování. Půjčeným autem to byla rychlovka. Město bylo plné poutníků scházejících se především v Basilice Zvěstování. Za návštěvu ale stála i nedaleká synagóga, kde údajně Ježíš působil a pravoslavný kostel Svatého Gabriela. Ve městě jsme opět, tentokráte naposled potkali naše rakouské kamarádky. Z Nazareta jsme se vydali na naši poslední štaci a přespání, na horu Tábor. Místo, kde se třem apoštolům zjevili v přítomnosti Ježíše dva největší proroci Starého zákona, Eliáš a Mojžíš. Když jsme na místo dorazili, museli jsme počkat, až odejde hlučná italská výprava. To už ale byl večer a zavírací doba klášterního komplexu. Poslední noc jsme v Izraeli spali pod širákem, v lese na hoře Tábor. Jelikož jsme chvíli před ulehnutím nedaleko viděli šakala, lehla si Miška mezi mě a Michala… no a od té doby Michal všude vytrubuje, že spal vedle mé ženy na „jedné posteli“. Usínali jsme v borovém lese a nad hlavami se třpytily hvězdy Izraelského nebe.

Bazilika Proměnění (Hota Tábor)

Západ slunce, hora Tábor

Egypt a Sinaj

Ráno jsme ještě zkusili Izraelské cestovky, jestli nám neudělají dobrou nabídku výjezdu na Sinaj, ale ceny nad 100 dolarů nás dostatečně odradily a tak jsme na hranice šli sami. Po důkladné kontrole na hranicích, zejména na egyptské straně, jsme se prosmlouvali k slušné ceně za taxík do Dahabu. Cestou jsme se seznámili s pěti kanaďany a z hovoru po chvíli vyplynulo, že jsou to studenti práv a byli v Izraeli na stáži … a zase je o čem  povídat. Teď si užívají volna před odletem domů. Byli to sympaťáci a bydleli s námi dokonce ve stejném místě. Vyklopili nás totiž u hotelu, který provozuje Jimmy. O něm je zmínka i v anglickém průvodci od Lonely Planet, kde je označen jako chlápek v bílém kovbojském klobouku, který všechno zařídí. A taky, že jo. Za rozumnou cenu jsme se dohodli, že nás nazítří v noci nechá dovést ke klášteru sv. Kateřiny pod horu Sinaj a zařídí, že nás pak někdo odveze i zpět na hranice s Izraelem. Paráda. Měli jsme před sebou den odpočinku u Rudého moře, na krásném a pro našince levném místě.

Celý následující den až do večerního odjezdu na Sinaj jsme leželi na pláži a hlavně jsme se potápěli, vlastně šnorchlovali. A že se bylo na co koukat. Rudé moře je v těchto místech úžasné. Asi po sto metrech od břehu je korálový rif klesající strmě dolů. A kde jsou korály, tam se prohání hejna pestrobarevných ryb, rybek a rybčat. Duhový svět v neustálém pohybu. Jedním slovem nádhera, která se musí vidět na vlastní oči.

Odpočinek v Dahabu (Sinajský poloostrov)

Polední romantika

Večerní romantika

Potápění na korálovém rifu

Kolem 23 h jsme se rozloučili s Jimmym, Dahabem, nasedli do aut a vyrazili směrem k hoře, kde Bůh zjevil Mojžíšovi desatero přikázání. Na Sinaj se chodí v noci, protože je uprostřed pouště a ve dne by to šlo dost ztěžka. Chodí se tam tak, aby poutníci dorazili na východ slunce kolem 6 h ranní. Slabší nátury si namáhavou cestu zjednodušili tím, že využili všudypřítomných velbloudů. Je to kus cesty, přeci jen Sinaj ční do výšky 2285 m. Výšlap nahoru trval něco kolem 4 hodin chůze. Pohled na slunce rodící se na horizontu pouště do nového dne, ale stojí rozhodně za to.

Na hoře se shromáždily nesčetné zástupy lidí různých národu,  mezi nimi zvědavci, nadšenci, turisti a nebo lidé s posvátnou úctou a touhou vnímat Boží přítomnost.

Východ slunce na Sinaji

Cesta zpět utíká rychle, jen mám strach, abychom někdo neusnuli uprostřed skoku mezi dvěma kameny tvořícími schody dolů. Únava z probděné noci je znát, ale krása okolních pouštních hor je dostatečně burcující. Scházíme poslední úsek cesty a už jde vidět náš cíl – klášter svaté Kateřiny. Jedno z ojedinělých míst, kde žijí muslimové a křesťané vedle sebe v míru. Podle tradice je za zdmi kláštera místo zjevení Boha v ohnivém keři. Tehdy se Mojžíšovi představil slovy: ,, Já  jsem, který jsem“.  Dodnes na tom místě roste keř rodu Rubus, tj. česky ostružiník.

Klášter sv. Kateřiny

Průvodcem na cestě nám byl beduín Mohamed, který se nám svěřil, že má za 14 dnů svatbu a že jestli chceme, jsme zváni. Škoda, že nemůžeme zůstat déle. Upřímně jsme se zasmáli, když nám řekl, že musí ještě před svatbou cut the cat’s head. V překladu tedy: uříznout kočce hlavu. Podivili jsme se, co je to za rituál, jestli opravdu ufikne kočce hlavu… mimochodem kočky jsou v Egyptě svatá zvířata. Byli jsme vyvedeni z omylu. Tohle pořekadlo totiž znamená, že až jeho manželka udělá něco špatně, třeba něco v domácnosti rozbije apod., musí ji prostě zbít. Nestačí její omluva, sorry sorry, dle jeho slov nic neznamená. Aby se to neopakovalo, musí přijít preventivní trest. Jak to ve skutečnosti je to nevím, ale Muhamed vypadal tak, že by snad ani mouše neublížil. No zdání může klamat.

Avšak nastala i situace, kdy se on vysmál nám, a to tehdy, když jsme si mysleli, že podle staré tradice i jemu vybírají ženu rodiče a musí ji zaplatit náležitým počtem velbloudů. Hrdě odvětil, že svou ženu si vybral rozhodně sám, ale pak přiznal, že móóóc velbloudů bude muset platit, když se s ní dá rozvést.

Mohamed

Naši dopravci si nás ještě přeložili cestou do dalšího auta směrem zpět na egyptsko-izraelské hranice a my se odtud vrátili do Eilatu. Došli jsme na autobusové stanoviště a po chvilce váhání jsme se rozhodli vrátit do Jeruzaléma a pokusit se sehnat nocleh u naší milé Hermíny. Lístky jsem šel kupovat já a když jsem zaplatil a odcházel, všiml jsem si, mi prodejce vydal o 100 šekelů více než měl. Tak jsem to šel vrátit. Nejdříve nedokázal pochopit, že nechci já něco po něm, ale že mu vracím peníze. Nakonec se nám podařilo ho přesvědčit a  také díky vydatné pomoci ostatních lidí stojících v řadě. Za poctivost jsme si vysloužili jejich potlesk … no aspoň jsme vylepšili mezinárodní vztahy … v Eilatu to mají Češi dobré. Cesta do Jeruzaléma proběhla bez problémů a opět o nás bylo postaráno, neboť koho by přeci překvapilo, že nám sestra Hermína s úsměvem na rtech sdělila, že zrovna dnes 3 lidé, kteří měli přijet, nedorazili, takže jejich pokoj je pro nás volný…

Ein Gedi a Massada

Další den ráno nás čekal přesun do Ein Gedi, oázy v poušti u Mrtvého moře. Přesunuli jsme se autobusem a ubytování našli v hostelu pro mladé (Youth Hostel), kde měli poslední místa. Poprvé jsme zde potkali dvě děvčata z Rakouska, na které jsme bez předchozí domluvy narazili znovu ještě na třech místech, vzdálených od sebe stovky kilometrů. Asi si taky koupili Lonely Planet průvodce… Po krátkém občerstvení, jsme se vydali do přírodní rezervace, která zde vyrostla kolem vodního pramene. Kde je voda je život a člověk si to na tomto místě uvědomí do morku kostí. Všude kam oko dohlédne poušť bez známky života, zpestřením je mrtvé moře, ale bílé kry tvořené usazeninami soli dávají na vědomí, proč moře nese název mrtvé.

Poušť Negev

A přesto i v tomto prostředí existují místa jako Ein Gedi, která uchvátí srdce a dávají na vědomí, že život si svou cestu najde a člověku nezbývá, než si jen sednout na zadek a s pokorou smeknout klobouk před tímhle zázrakem. Asi ne náhodou na tomto místě, podle tradice, vznikaly některé Žalmy.

Oáza Ein Gedi

Oáza Ein Gedi

Oáza Ein Gedi

Z oázy jsme se přesunuli dolů k Mrtvému moři. Musíme přece vyzkoušet, jestli je to pravda, že se v něm nedá utopit. Přestože je večer, je pekelné vedro. Trocha osvěžující mořské vody by nebyla od věci. Ale jestli se někdo chce ovlažit v Mrtvém moři, tak mu raději doporučuji koupit si nanuk. Teplota moře je podobná teplotě vzduchu a tohle se mi ještě nestalo… potím se ve vodě. Všude samá sůl, v moři desetinásobek koncentrace soli než běžně v moři bývá a z čela mi padá slaný pot do očí. Jenže čím si ty oči otřít, když na rukou je taky sůl? Tohle místo není pro nás. Ani plavat pořádně nejde, člověk jen tak leží jak plovák.

Výhled na Mrtvé moře

"Koupání" v Mrtvém moři

Jsou některé okamžiky, na které se ale zapomenout nedá a které zůstanou spojené s určitým místem.  Jedním z nich bude jistě cesta od moře na ubytovnu, kdy jsme si spolem zpívali Nohavicu: „Tři čuníci jdou…“. Popravdě myslím, že na tohle nezapomenou ani Izraelci, kteří nás viděli. Večer jsme si dali třetinku piva za padesát korun, vysvětlil jsem jednomu Francouzovi, že ta krásná dívka se mnou je moje žena a noc stráví pod mým dohledem a šli jsme spát.

Ráno jsme po snídani vyrazili do nedalekého kibucu. Kibuc je označení pro zemědělskou osadu hospodařící formou kolektivního vlastnictví. Výdělek je pak dáván pro zajištění základních potřeb všech členů. Tenhle kibuc v Ein Gedi je rozkvetlá botanická zahrada plná cizokrajných stromů a květin, že se v nich vyzná jen moje žena lesačka a pár místních obyvatel.

Zahrada v kibucu u Mrtvého moře

Kibuc u Mrtvého moře

Po rozžhaveném asfaltu jsme se vydali zpět do ubytovny pro batohy a vyrazili autobusem dál, směr Massada. I přes to, že jde už jen o pozůstatky, kdysi honosné pevnosti, ční majestátně nad pouští, a když se na ni člověk dívá, pochopí i bez dalšího výkladu, proč je národním symbolem Izraele. Izrael je však na toto místo hrdý kvůli jedné události, která se pro něj stala symbolem svobody národa proti cizí nadvládě. V roce 72 n.l. zde spáchaly stovky židovských obránců sebevraždu raději, než by upadli do zajetí římských dobyvatelů. Několik týdnu vydrželi pevnost bránit, a když bylo jasné, že Římané přeci jen odpor prolomí, vybrali ze svého středu 10 mužů, kteří zabili ostatní, včetně svých rodin, žen a dětí a nakonec sami sebe. Takže když Římané vstoupili dovnitř, nenalezli nic než hromadu mrtvých těl lidí, kteří volili raději smrt, než otroctví. Nahoru jsme se vezli v kabinové lanovce. Dolů jsme se prošli po vlastních a museli jsme pořádně spěchat, abychom ještě stihli vrátit klíče od úschovny zavazadel a na protiúčet dostat zpět některé doklady.

Pevnost Massada

Lanovka na Massadu

Schyluje se k večeru a nás čeká ještě přesun na nejjižnější místo Izraele, letovisko Eilat u Rudého moře. Cesta autobusem uběhla celkem rychle, tím spíše, že jsme seděli mezi malými izraelskými skauty, kteří si hráli hru, jejž název neznám, ale řekl bych, že to bude asi: „hádej, kdo tě praštil“. Nedalo mi to a taky jsem se párkrát zúčastnil. Naštěstí jen jako ten, kdo pohlavkuje. Jinak nevím, jak bych uhodl jméno toho, kdo mě praštil. Do Eilatu jsme přijížděli pozdě večer a přeci jen trochu s nepříjemným pocitem, jestli tak pozdě seženeme někde nocleh. Ale jak vidno, je o nás postaráno, neboť s prvním nádechem teplého vzduchu přímořského letoviska, který jsme později označili jako „horký fén do huby“, ke mně, hned při výstupu z autobusu, přiskočila postarší žena a nabídla nám nocleh pro tři, v ceně pro dva. I tak byl sice dost drahé a neútulné, ale byli jsme rádi i za to. Ten večer dozrál plán vydat se přes hranice s Egyptem na horu Sinaj na vlastní pěst.

Jeruzalém a Betlém

Druhý den jsme se po snídani vydali na obhlídku města. Prošli jsme přes Jaffa gate kolem starých hradeb do Siónu, hrobky krále Davida. Na židovská svatá místa chodí ženy a muži odděleně, muži musí mít na hlavě jarmulku. Jarmulku nevlastním, ale papírová byla vždy někde po ruce. Kousek je také Večeřadlo, místnost, kde se podle tradice odehrávala Poslední večeře, jejíž připomínku slavíme na Zelený čtvrtek a kde byla ustanovena jedna z klíčových křesťanských svátostí – eucharistie. Shodli jsme se, že skutečné večeřadlo bude asi tak o 20 m níže, zavalené někde v sutinách poté, kdy Jeruzalém v roce 68 n.l. vyplenili Římané a kompletně ho zničili. Podél hradeb jsme došli až ke Getsemanské zahradě, místa usilovné Ježíšovy modlitby, kde se odehrála také Jidášova zrada a zatčení. Getsemany se však zrovna v tuto chvíli zavíraly a byla polední pausa, takže jsme se zde vrátili až odpoledne. Přišli jsme včas, protože zrovna začínala italská mše. Před cca 2 tisíci lety, tři znavení učedníci: Petr, Jakub a Jan usnuli, když je Ježíš žádal o modlitbu, aby byl posílen před tím, než se má z lásky k člověku obětovat. Dnes, nějaký čas poté, na stejném místě mohli návštěvníci spatřit také tři spící učedníky. Nebylo to žádné svaté sousoší, ale docela živí, jen taky trochu unavení tři Češi.¨

Staré olivovníky v Getsemanské zahradě

Po procházce kolem velkého židovského hřbitova naproti zlaté brány jsme se vydali zpět do města. Hroby leží, stejně jako Getsemanská zahrada, na Olivové hoře a židé se zde pohřbívají proto, že leží naproti tzv. Zlaté brány, kterou má, dle tradice vejít do města spasitel. Z obavy před nepokoji jim však bránu ve středověku jeden z muslimských králů nechal zazdít, tak nevím, jak to budou v den vzkříšení řešit. Možná nepojede na oslátku, ale v bagru.

Zlatá brána do starého města

Návrat zpět za hradby starého města se odehrával za halasného hlasu islámských muezzinů (muslim, který 5x denně svolává k modlitbě), kteří se ozývali z vysokých minaretů.

Třetí den jsme se vydali ke zdi nářků. Jedno z nejsilnějších míst, které jsme měli možnost navštívit. Po staletí se zde modlí židé na místě, kde stál chrám s archou úmluvy. Chrám byl definitivně zničen při dobytí Jeruzaléma Římany v r. 68 n.l a od té doby nebyl postaven. Zbyly z něj pouze tři řady základních kamenů. Ke zdi chodí muži a ženy zvlášť. Do štěrbin mezi kameny se vkládají papírky popsané  prosbami věřících. Měli jsme štěstí a byli jsme zde účastni obřadu Bar micva, podobnému našemu biřmování. Chlapec poprvé čte veřejně z Tóry, svatého písma a stává se mužem. Chlapci přicházejí v průvodu, provázeni okruhem svých nejbližších. Obzvláště zajímavé je poslouchat ryk židovských matek, který se dá přirovnat asi jen k útoku severoamerických indiánů. Všude kolem se rozhazují bonbóny, bubny tlučou do kroku a zní původní židovské rohy.

Židé u zdi nářků

Židé u zdi nářků

Přímo nad zdí nářků, na Chrámové hoře, místě, kde stál původní židovský chrám, nyní k nelibosti židů, stojí dvě mešity – Al Aksá a Skalní dóm, typická stříbrná (oxidací zčernalá) a zlatá kopule, tvořící dominanty starého Jeruzaléma.

Skalní dóm  - Omarova mešita (Jeruzalém) 

Odpoledne byl v plánu Betlém, místo narození Ježíše Krista nacházející se na palestinském území Západního břehu Jordánu. Bylo nám doporučeno jet autobusem číslo 21 z nedalekého stanoviště. Po diskusi s řidičem autobusu č. 7 nám bylo slíbeno, že jede až do Betléma, takže nebudeme čekat na č. 21, když můžeme jet hned. Jenže takhle jednoduché to naneštěstí nebylo, autobus nás totiž dovezl jen, k několik metrů vysoké, betonové zdi, střežené vojáky a policisty, oddělující židovskou část Izraele od palestinské v území několika stovek kilometrů.

Zeď oddělující Jeruzalém a Západní břeh Jordánu

No nic, museli jsme projít, stejně jako Palestinci kontrolou uvnitř zdi. Po zkoumavém pohledu policistky na mně, do mého pasu, na mně, do mého pasu… mi ukázala směrem k nějakému zařízení. Byl to snímač otisků prstů. Vložil jsem ruku dovnitř a když se chvilku nic nedělo, tázavě jsem se ohlédl zpět, abych zjistil, co mám dělat. To už se mi smála nejen policistka, ale i vlastní žena… tohle zařízení slouží jen pro kontrolu Palestinců pracujících na židovské části území. Když jsme prošli ven koridorem připomínajícím železné konstrukce na hnaní dobytka, naskytla se otázka, jak se dostat do cca 5 km vzdáleného Betléma. Jako na kořist se na nás ze všech stran vrhli arabští taxikáři a nabídli nám dovoz za 25 šekelů. To jsme odmítli, že půjdeme raději pěšky, než jim dávat takové peníze. Byli jsme ochotni dát jim 10. Jak jsme se vzdalovali, částka se zmenšovala… 20, 15, a když jsme byli od nich asi sto metrů, doběhl nás jeden a udýchaně vyhrkl, že nás vezme za 10. Asi každý zná Betlém jako místo Ježíšova narození. Podle tradice jde o místo ve skále, nad kterým byl někdy od středověku postaven kostel. Mimochodem, nad každým místem důležité události evangelia stojí kostel. A když ne jeden, tak dva určitě. Samotné místo narození je v poměrně malém prostoru v podzemí, ale máme štěstí a žádná velká výprava tady zrovna není. Sedíme a chvíli se modlíme a přemýšlíme. Vzhledem k posvátnosti místa nás, tak nějak přirozeně, ani nenapadne se k místu naklonit a nechat se vyfotit, tohle musí zůstat uvnitř… ne každý to ale takhle cítí, protože se sem vstupem valí italská výprava a na místo se pokládají sakrální předměty k posvěcení, první fotka, druhá fotka, třetí… je čas odejít.

Místo narození Ježíše Krista (Betlém)

Chrám Narození Páně (Betlém)

Cestou zpět na autobus, tentokrát z místního nástupiště jsme procházeli postranními uličkami Betléma, odkloněnými od hlavní třídy. Obzvláště zajímavé bylo tržiště, kde se obchodovalo opravdu s kdečím...

Trh v Betlému

Na garážích visely portréty Jásira Arafata a my jsme začínali mít přeci jen divný pocit. Na těchto místech nebyli žádní turisté, pouze my a na pohled drsní Palestinci. Tady jde jeden s dlouhým černým vousem a vypadá jako člen Talibanu, toho se raději na cestu ptát nebudeme. Po chvilce zdráhání jsme jednoho oslovili, ale moc jsme z něho nedostali. Tu se k nám obrátil onen černovous a místo samopalu vytáhl dobrosrdečný úsměv od ucha k uchu, vzal do ruky mapu, aby nám pomohl. Arabové a mapa… to je kapitola sama o sobě. Kousek může být sto metrů, ale taky deset kilometrů, a první cesta doprava může také znamenat druhou odbočku vlevo. Každopádně jsme se z bludiště nakonec dostali a našli i autobusové stanoviště a v pořádku dojeli do Jeruzaléma. Vzpomínka na Betlém stojí v poličce u nás doma, je to krásná, malá, dřevěná soška Svaté rodiny.

Den jsme zakončili v Božím hrobě, místě, kde byl Ježíš uložen po ukřižování. Když jsme zde zavítali den před tím, odradil nás dlouhý vinoucí se had lidí, čekající na možnost vstoupit na místo, kde se současně vejdou maximálně čtyři lidé. I proto stojí u vstupu „vrátný“ a každou chvilku, současně s dunivým tleskáním, zavolá nepříjemně: „quickly, quickly“… vskutku nedůstojné. Po setmění to bylo daleko lepší, místo Ježíšova odpočinku jsme si mohli prožít ve větším klidu. Zůstali jsme zde až na uzavírání celé basiliky, která vlastně nad Božím hrobem stojí. Aby se mezi sebou různé křesťanské církve nedohadovaly, je basilika složena z mnoha kaplí.   Občas i přesto dojde k velice vtipným událostem, jako je například pometlová bitva zdejších mnichů.

Přílet

Cesta letadlem utíká pomalu, ale člověk se alespoň znovu stačí zamyslet nad motivem a úmysly, se kterými jede do míst, kde se staly klíčové události lidských dějin ovlivňující nejen kulturní a společenský, ale především duchovní rozměr celé naší civilizace. Navštívíme významná místa Starého a Nového zákona, jak na nás budou působit? Bude v nich alespoň stopa síly událostí starých tisíce let? Nebo to budou jen prázdné, pouťovými kýčemi vyvětralé ruiny, připomínající spíše naší dnešní dobu?

Kolem 16 h 12.7.2008 jsme přistáli na hlavním letišti Ben Gurion v Tel Avivu. Vzhledem k neustálé bezpečnostní hrozbě jsou všichni pasažéři podrobeni nejen zavazadlovým kontrolám, ale také ústním pohovorům, takže znalost angličtiny je v tomto případě samozřejmostí. Asi jsem byl podezřelý, protože kromě letištní policejní služby jsem byl znovu vyslýchán ještě civilními zaměstnanci na vztah k té paní, co je se mnou a co hodláme v Izraeli dělat. Je to moje žena a chceme cestovat… stačilo to a my jsme mohli vstoupit do země.

K naší smůle jsme přijeli v sobotu, tj. ve dni, kdy židé slaví sabat (hebr. Shabbat), období od pátečního západu slunce do sobotního západu slunce, kdy Bůh odpočíval a proto odpočívají i židé, takže se nepracuje, jsou zavřené obchody a hlavně... nejezdí autobusy. Nás ovšem čekala ještě cesta do Jeruzaléma. Jedinou možností bylo využít arabský společný taxík zvaný sherut. Arabové, jindy velice vstřícní ke smlouvání, v tomto případě neslevili ani šekel a za 50 šekelů (asi 250 Kč) nás zavezli do Jeruzaléma k Damašské bráně, naštěstí až do místa, kde jsme se potřebovali dostat kvůli ubytování. Odtud to bylo do kláštera jen pár kroků.

Damašská brána (Jeruzalém)

Po dvou dnech na cestách a v novém, cizím prostředí, jsme úsměv přátelské řeholní sestry Hermíny, pevné zdi kláštera a čisté, klimatizované pokoje vnímali jako domov. Dlouho jsme se ale neohřáli (ono to české přirovnání v pouštním městě moc nezní, spíše by se dalo říct, dlouho jsme se nevychladili) a vyrazili jsme do arabské čtvrti Jeruzaléma.

Jeruzalém je z historických důvodů rozdělen na čtyři části (křesťanská, aramejská, arabská a židovská) a prolínají se zde tři světová náboženství (křesťanství, judaismus a islám). Město bylo historickým svědkem mnoha bitev a jeho architektura je směsicí různých stylů. Procházeli jsme se arabskou čtvrtí, typickou mnoha obchůdky, stánky, svou typickou a nezaměnitelnou arabskou vůní, která je směsicí koření, pečiva, zeleniny, tabákového kouře, potu i špíny a dorazili jsme až ke vchodu ústícímu ke zdi nářků.

Bylo pozdě, takže jsme se ke zdi nedostali, ale postranními uličkami a za pomoci ochotných arabských chlapců jsme se dostali nahoru na stavby, ze kterých jsme z dálky mohli pozorovat dění u zdi. Židé slavili konec sabatu a byla zde spousta modlících. Pro člověka vyrůstajícího v křesťanské kultuře je modlitba židů plná úklonů skutečným zážitkem. Ale ke zdi nářků se ještě vrátíme, je pozdě, takže jdeme raději spát. Cestou si u arabů koupíme ještě ovoce, hlavně dobře vypadající a ještě lépe chutnající mango. To jsme ještě netušili, že u Galilejského jezera si ho natrháme u cesty sami.

Zeď nářků (Jeruzalém)

Rozhodnutí k cestě

Slovo Izrael ve mně vždycky vyvolávalo vnitřní chvění, jistě díky místům, ke kterým chovám úctu, možná také pro protikladné světy střetávající se v jeho malých hranicích. Přání vydat se do Izraele existovalo a zrálo dlouhou dobu. První reálné kroky směřující k cestě jsme s Miškou udělali už po svatbě a chtěli tam jet se zájezdem. Pro nedostatek kapacity jsme se tam tehdy nedostali a dnes musím jen dodat: „díkybohu“. Na vlastní triko, s batohem na zádech to stálo opravdu zato. V následujícím textu nejde o to popsat co nejdetailněji den po dni, spíše se podělit o atmosféru prožívané cesty a setkání s místy a lidmi jiné země. Nelze popsat úplně všechno a tak tam, kde slova docházejí, zůstává ticho, ne však prázdné a bezduché, ale naplněné tajemstvím, vybízející, aby do něj člověk sám vešel a prožil svou vlastní zkušeností.

„Svatá“ myšlenka vydat se do Svaté země na vlastní pěst nevznikla v kostele ani na podobném svatém místě, ale jak už to tak bývá, u piva. Domluvili jsme se s kamarádem Michalem a posíleni, krom zlatavého moku, také jeho cestovatelskými zkušenostmi, jsme se rozhodli objednat letenky. Poslední, co bylo dopředu objednáno, byly tři noci v Jeruzalémě v klášteře Sester Františkánek, jinak zhola nic.