neděle 12. prosince 2010

Jeruzalém a Betlém

Druhý den jsme se po snídani vydali na obhlídku města. Prošli jsme přes Jaffa gate kolem starých hradeb do Siónu, hrobky krále Davida. Na židovská svatá místa chodí ženy a muži odděleně, muži musí mít na hlavě jarmulku. Jarmulku nevlastním, ale papírová byla vždy někde po ruce. Kousek je také Večeřadlo, místnost, kde se podle tradice odehrávala Poslední večeře, jejíž připomínku slavíme na Zelený čtvrtek a kde byla ustanovena jedna z klíčových křesťanských svátostí – eucharistie. Shodli jsme se, že skutečné večeřadlo bude asi tak o 20 m níže, zavalené někde v sutinách poté, kdy Jeruzalém v roce 68 n.l. vyplenili Římané a kompletně ho zničili. Podél hradeb jsme došli až ke Getsemanské zahradě, místa usilovné Ježíšovy modlitby, kde se odehrála také Jidášova zrada a zatčení. Getsemany se však zrovna v tuto chvíli zavíraly a byla polední pausa, takže jsme se zde vrátili až odpoledne. Přišli jsme včas, protože zrovna začínala italská mše. Před cca 2 tisíci lety, tři znavení učedníci: Petr, Jakub a Jan usnuli, když je Ježíš žádal o modlitbu, aby byl posílen před tím, než se má z lásky k člověku obětovat. Dnes, nějaký čas poté, na stejném místě mohli návštěvníci spatřit také tři spící učedníky. Nebylo to žádné svaté sousoší, ale docela živí, jen taky trochu unavení tři Češi.¨


Staré olivovníky v Getsemanské zahradě
Po procházce kolem velkého židovského hřbitova naproti zlaté brány jsme se vydali zpět do města. Hroby leží, stejně jako Getsemanská zahrada, na Olivové hoře a židé se zde pohřbívají proto, že leží naproti tzv. Zlaté brány, kterou má, dle tradice vejít do města spasitel. Z obavy před nepokoji jim však bránu ve středověku jeden z muslimských králů nechal zazdít, tak nevím, jak to budou v den vzkříšení řešit. Možná nepojede na oslátku, ale v bagru.


Zlatá brána do starého města
Návrat zpět za hradby starého města se odehrával za halasného hlasu islámských muezzinů (muslim, který 5x denně svolává k modlitbě), kteří se ozývali z vysokých minaretů.
Třetí den jsme se vydali ke zdi nářků. Jedno z nejsilnějších míst, které jsme měli možnost navštívit. Po staletí se zde modlí židé na místě, kde stál chrám s archou úmluvy. Chrám byl definitivně zničen při dobytí Jeruzaléma Římany v r. 68 n.l a od té doby nebyl postaven. Zbyly z něj pouze tři řady základních kamenů. Ke zdi chodí muži a ženy zvlášť. Do štěrbin mezi kameny se vkládají papírky popsané  prosbami věřících. Měli jsme štěstí a byli jsme zde účastni obřadu Bar micva, podobnému našemu biřmování. Chlapec poprvé čte veřejně z Tóry, svatého písma a stává se mužem. Chlapci přicházejí v průvodu, provázeni okruhem svých nejbližších. Obzvláště zajímavé je poslouchat ryk židovských matek, který se dá přirovnat asi jen k útoku severoamerických indiánů. Všude kolem se rozhazují bonbóny, bubny tlučou do kroku a zní původní židovské rohy.
Židé u zdi nářků
Židé u zdi nářků

Přímo nad zdí nářků, na Chrámové hoře, místě, kde stál původní židovský chrám, nyní k nelibosti židů, stojí dvě mešity – Al Aksá a Skalní dóm, typická stříbrná (oxidací zčernalá) a zlatá kopule, tvořící dominanty starého Jeruzaléma.

Skalní dóm  - Omarova mešita (Jeruzalém) 


Odpoledne byl v plánu Betlém, místo narození Ježíše Krista nacházející se na palestinském území Západního břehu Jordánu. Bylo nám doporučeno jet autobusem číslo 21 z nedalekého stanoviště. Po diskusi s řidičem autobusu č. 7 nám bylo slíbeno, že jede až do Betléma, takže nebudeme čekat na č. 21, když můžeme jet hned. Jenže takhle jednoduché to naneštěstí nebylo, autobus nás totiž dovezl jen, k několik metrů vysoké, betonové zdi, střežené vojáky a policisty, oddělující židovskou část Izraele od palestinské v území několika stovek kilometrů.
Zeď oddělující Jeruzalém a Západní břeh Jordánu
No nic, museli jsme projít, stejně jako Palestinci kontrolou uvnitř zdi. Po zkoumavém pohledu policistky na mně, do mého pasu, na mně, do mého pasu… mi ukázala směrem k nějakému zařízení. Byl to snímač otisků prstů. Vložil jsem ruku dovnitř a když se chvilku nic nedělo, tázavě jsem se ohlédl zpět, abych zjistil, co mám dělat. To už se mi smála nejen policistka, ale i vlastní žena… tohle zařízení slouží jen pro kontrolu Palestinců pracujících na židovské části území. Když jsme prošli ven koridorem připomínajícím železné konstrukce na hnaní dobytka, naskytla se otázka, jak se dostat do cca 5 km vzdáleného Betléma. Jako na kořist se na nás ze všech stran vrhli arabští taxikáři a nabídli nám dovoz za 25 šekelů. To jsme odmítli, že půjdeme raději pěšky, než jim dávat takové peníze. Byli jsme ochotni dát jim 10. Jak jsme se vzdalovali, částka se zmenšovala… 20, 15, a když jsme byli od nich asi sto metrů, doběhl nás jeden a udýchaně vyhrkl, že nás vezme za 10. Asi každý zná Betlém jako místo Ježíšova narození. Podle tradice jde o místo ve skále, nad kterým byl někdy od středověku postaven kostel. Mimochodem, nad každým místem důležité události evangelia stojí kostel. A když ne jeden, tak dva určitě. Samotné místo narození je v poměrně malém prostoru v podzemí, ale máme štěstí a žádná velká výprava tady zrovna není. Sedíme a chvíli se modlíme a přemýšlíme. Vzhledem k posvátnosti místa nás, tak nějak přirozeně, ani nenapadne se k místu naklonit a nechat se vyfotit, tohle musí zůstat uvnitř… ne každý to ale takhle cítí, protože se sem vstupem valí italská výprava a na místo se pokládají sakrální předměty k posvěcení, první fotka, druhá fotka, třetí… je čas odejít.
Místo narození Ježíše Krista (Betlém)
Chrám Narození Páně (Betlém)

Cestou zpět na autobus, tentokrát z místního nástupiště jsme procházeli postranními uličkami Betléma, odkloněnými od hlavní třídy. Obzvláště zajímavé bylo tržiště, kde se obchodovalo opravdu s kdečím...
Trh v Betlému
Na garážích visely portréty Jásira Arafata a my jsme začínali mít přeci jen divný pocit. Na těchto místech nebyli žádní turisté, pouze my a na pohled drsní Palestinci. Tady jde jeden s dlouhým černým vousem a vypadá jako člen Talibanu, toho se raději na cestu ptát nebudeme. Po chvilce zdráhání jsme jednoho oslovili, ale moc jsme z něho nedostali. Tu se k nám obrátil onen černovous a místo samopalu vytáhl dobrosrdečný úsměv od ucha k uchu, vzal do ruky mapu, aby nám pomohl. Arabové a mapa… to je kapitola sama o sobě. Kousek může být sto metrů, ale taky deset kilometrů, a první cesta doprava může také znamenat druhou odbočku vlevo. Každopádně jsme se z bludiště nakonec dostali a našli i autobusové stanoviště a v pořádku dojeli do Jeruzaléma. Vzpomínka na Betlém stojí v poličce u nás doma, je to krásná, malá, dřevěná soška Svaté rodiny.

Den jsme zakončili v Božím hrobě, místě, kde byl Ježíš uložen po ukřižování. Když jsme zde zavítali den před tím, odradil nás dlouhý vinoucí se had lidí, čekající na možnost vstoupit na místo, kde se současně vejdou maximálně čtyři lidé. I proto stojí u vstupu „vrátný“ a každou chvilku, současně s dunivým tleskáním, zavolá nepříjemně: „quickly, quickly“… vskutku nedůstojné. Po setmění to bylo daleko lepší, místo Ježíšova odpočinku jsme si mohli prožít ve větším klidu. Zůstali jsme zde až na uzavírání celé basiliky, která vlastně nad Božím hrobem stojí. Aby se mezi sebou různé křesťanské církve nedohadovaly, je basilika složena z mnoha kaplí.   Občas i přesto dojde k velice vtipným událostem, jako je například pometlová bitva zdejších mnichů.

1 komentář:

  1. izrael stoji za to je to za rohom a da sa tam celkom lahko dostat. boli sme tam s manzelom sami prenajali si auto a nasli si dokonca slovenskeho sprievodcu cez facebook.

    OdpovědětVymazat