Ein Gedi a Massada

Další den ráno nás čekal přesun do Ein Gedi, oázy v poušti u Mrtvého moře. Přesunuli jsme se autobusem a ubytování našli v hostelu pro mladé (Youth Hostel), kde měli poslední místa. Poprvé jsme zde potkali dvě děvčata z Rakouska, na které jsme bez předchozí domluvy narazili znovu ještě na třech místech, vzdálených od sebe stovky kilometrů. Asi si taky koupili Lonely Planet průvodce… Po krátkém občerstvení, jsme se vydali do přírodní rezervace, která zde vyrostla kolem vodního pramene. Kde je voda je život a člověk si to na tomto místě uvědomí do morku kostí. Všude kam oko dohlédne poušť bez známky života, zpestřením je mrtvé moře, ale bílé kry tvořené usazeninami soli dávají na vědomí, proč moře nese název mrtvé.

Poušť Negev

A přesto i v tomto prostředí existují místa jako Ein Gedi, která uchvátí srdce a dávají na vědomí, že život si svou cestu najde a člověku nezbývá, než si jen sednout na zadek a s pokorou smeknout klobouk před tímhle zázrakem. Asi ne náhodou na tomto místě, podle tradice, vznikaly některé Žalmy.

Oáza Ein Gedi

Oáza Ein Gedi

Oáza Ein Gedi

Z oázy jsme se přesunuli dolů k Mrtvému moři. Musíme přece vyzkoušet, jestli je to pravda, že se v něm nedá utopit. Přestože je večer, je pekelné vedro. Trocha osvěžující mořské vody by nebyla od věci. Ale jestli se někdo chce ovlažit v Mrtvém moři, tak mu raději doporučuji koupit si nanuk. Teplota moře je podobná teplotě vzduchu a tohle se mi ještě nestalo… potím se ve vodě. Všude samá sůl, v moři desetinásobek koncentrace soli než běžně v moři bývá a z čela mi padá slaný pot do očí. Jenže čím si ty oči otřít, když na rukou je taky sůl? Tohle místo není pro nás. Ani plavat pořádně nejde, člověk jen tak leží jak plovák.

Výhled na Mrtvé moře

"Koupání" v Mrtvém moři

Jsou některé okamžiky, na které se ale zapomenout nedá a které zůstanou spojené s určitým místem.  Jedním z nich bude jistě cesta od moře na ubytovnu, kdy jsme si spolem zpívali Nohavicu: „Tři čuníci jdou…“. Popravdě myslím, že na tohle nezapomenou ani Izraelci, kteří nás viděli. Večer jsme si dali třetinku piva za padesát korun, vysvětlil jsem jednomu Francouzovi, že ta krásná dívka se mnou je moje žena a noc stráví pod mým dohledem a šli jsme spát.

Ráno jsme po snídani vyrazili do nedalekého kibucu. Kibuc je označení pro zemědělskou osadu hospodařící formou kolektivního vlastnictví. Výdělek je pak dáván pro zajištění základních potřeb všech členů. Tenhle kibuc v Ein Gedi je rozkvetlá botanická zahrada plná cizokrajných stromů a květin, že se v nich vyzná jen moje žena lesačka a pár místních obyvatel.

Zahrada v kibucu u Mrtvého moře

Kibuc u Mrtvého moře

Po rozžhaveném asfaltu jsme se vydali zpět do ubytovny pro batohy a vyrazili autobusem dál, směr Massada. I přes to, že jde už jen o pozůstatky, kdysi honosné pevnosti, ční majestátně nad pouští, a když se na ni člověk dívá, pochopí i bez dalšího výkladu, proč je národním symbolem Izraele. Izrael je však na toto místo hrdý kvůli jedné události, která se pro něj stala symbolem svobody národa proti cizí nadvládě. V roce 72 n.l. zde spáchaly stovky židovských obránců sebevraždu raději, než by upadli do zajetí římských dobyvatelů. Několik týdnu vydrželi pevnost bránit, a když bylo jasné, že Římané přeci jen odpor prolomí, vybrali ze svého středu 10 mužů, kteří zabili ostatní, včetně svých rodin, žen a dětí a nakonec sami sebe. Takže když Římané vstoupili dovnitř, nenalezli nic než hromadu mrtvých těl lidí, kteří volili raději smrt, než otroctví. Nahoru jsme se vezli v kabinové lanovce. Dolů jsme se prošli po vlastních a museli jsme pořádně spěchat, abychom ještě stihli vrátit klíče od úschovny zavazadel a na protiúčet dostat zpět některé doklady.

Pevnost Massada

Lanovka na Massadu

Schyluje se k večeru a nás čeká ještě přesun na nejjižnější místo Izraele, letovisko Eilat u Rudého moře. Cesta autobusem uběhla celkem rychle, tím spíše, že jsme seděli mezi malými izraelskými skauty, kteří si hráli hru, jejž název neznám, ale řekl bych, že to bude asi: „hádej, kdo tě praštil“. Nedalo mi to a taky jsem se párkrát zúčastnil. Naštěstí jen jako ten, kdo pohlavkuje. Jinak nevím, jak bych uhodl jméno toho, kdo mě praštil. Do Eilatu jsme přijížděli pozdě večer a přeci jen trochu s nepříjemným pocitem, jestli tak pozdě seženeme někde nocleh. Ale jak vidno, je o nás postaráno, neboť s prvním nádechem teplého vzduchu přímořského letoviska, který jsme později označili jako „horký fén do huby“, ke mně, hned při výstupu z autobusu, přiskočila postarší žena a nabídla nám nocleh pro tři, v ceně pro dva. I tak byl sice dost drahé a neútulné, ale byli jsme rádi i za to. Ten večer dozrál plán vydat se přes hranice s Egyptem na horu Sinaj na vlastní pěst.