Slovo Izrael ve mně vždycky vyvolávalo vnitřní chvění, jistě díky místům, ke kterým chovám úctu, možná také pro protikladné světy střetávající se v jeho malých hranicích. Přání vydat se do Izraele existovalo a zrálo dlouhou dobu. První reálné kroky směřující k cestě jsme s Miškou udělali už po svatbě a chtěli tam jet se zájezdem. Pro nedostatek kapacity jsme se tam tehdy nedostali a dnes musím jen dodat: „díkybohu“. Na vlastní triko, s batohem na zádech to stálo opravdu zato. V následujícím textu nejde o to popsat co nejdetailněji den po dni, spíše se podělit o atmosféru prožívané cesty a setkání s místy a lidmi jiné země. Nelze popsat úplně všechno a tak tam, kde slova docházejí, zůstává ticho, ne však prázdné a bezduché, ale naplněné tajemstvím, vybízející, aby do něj člověk sám vešel a prožil svou vlastní zkušeností.
„Svatá“ myšlenka vydat se do Svaté země na vlastní pěst nevznikla v kostele ani na podobném svatém místě, ale jak už to tak bývá, u piva. Domluvili jsme se s kamarádem Michalem a posíleni, krom zlatavého moku, také jeho cestovatelskými zkušenostmi, jsme se rozhodli objednat letenky. Poslední, co bylo dopředu objednáno, byly tři noci v Jeruzalémě v klášteře Sester Františkánek, jinak zhola nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat