Galilea, Nazaret, Tábor

Po ranní mši ve francouzštině v kapli kláštera jsme se vydali na autobusové stanoviště a vyrazili na místa Ježíšova veřejného působení kolem Galilejského jezera. Dorazili jsme do původních římských lázní u jezera, do města Tiberias. Město samo o sobě je spíše turistickým střediskem, které nám nemá příliš co říct, ale je z něj dobrá dostupnost do míst, která nás zajímají více – Kafarnaum, Tabgha a Golanské výšiny.

Našim prvním cílem u Galilejského jezera byla hora Blahoslavenství. Místo, odkud Ježíš kázal zástupům a odkud pochází sedmero výroků tvořících jádro Ježíšova učení o vnitřní proměně člověka, vrcholící v posledním blahoslavenství:blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha. Od zastávky autobusu jsme šli nahoru do kopce, protože hora byla přímo před námi.

Hora Blahoslavenství

Odpočinek na Hoře Blahoslavenství

Na kopec jsme došli těsně před polední přestávkou, ale podařilo se nám přesvědčit hlídače, aby nás nechal zavřené uvnitř klášterního komplexu, takže jsme si místo mohli vychutnat bez turistických průvodů. Přečetli jsme si odpovídající pasáž Nového zákona a jak u nás bylo zvykem, taková místa jsme vnímali velice intenzivně, až do hlubin našeho nevědomí… takže, když jsme se dostatečně prospali, vydali jsme se cestou skrze banánové plantáže ke Galilejskému jezeru a do Tabghy ke kostelu Primátu svatého Petra. Ten je postaven na skále, kde Ježíš po zmrtvýchvstání jedl rybu se svými učedníky a Petr byl pověřen, aby stál v čele církve. Kousek dále stojí kostel Rozmnožení chlebů připomínající zázračné nasycení tisíců. Cestu zpět do Tiberias jsme absolvovali v autě s francouzským manželským párem, který nás ochotně svezl. Večer jsme se s Michael rozhodli ještě podniknout noční koupání v přístavu.

Kostel Rozmnožení chlebů (Tabgha)

Další den jsme se vydali do Kafarnaum, místa, kde bydlel apoštol Petr. Dost nás pobavilo, že nad jeho příbytkem vznikl kostel připomínající létající talíř. Co nás ale zaujalo byly pozůstatky synagógy, ve které Ježíš veřejně vystupoval. Kupodivu ze synagógy zůstaly poměrně velké části zachovány, takže ve stínu sloupů lze alespoň vzdáleně nasát atmosféru dávných dob, pokusit se vcítit do tehdejších židovských posluchačů Ježíšova učení, zakusit boj s pochybnosti o jeho původu a mesiášském poslání. V čem se liší tehdejší doba od současné? Snad především tím, že nebyla v takové míře lhostejná vůči tomu, co přesahuje lidský život a dotýká se těch nejhlubších prostor našeho nitra. Ze stínu stěn synagógy se nám nechtělo na rozpálenou cestu, ale ještě nás čekalo několik zastavení.

Synagoga Kafarnaum

Předně to byl pravoslavný kostel, kousek odtud. Zrovna přijela nějaká ruská výprava, takže jsme se dostali i dovnitř.

Pravoslavný kostel (Kafarnaum)

Cestou zpět jsme si ze stromu u cesty natrhali mango. Jelikož zastávky v Izraeli nemají časy odjezdů autobusů, rozhodli jsme se do Tiberiasu stopovat. Z Naší trojčlenné skupiny je na první pohled nejvhodnější osoba Miška, takže si rozpustila vlasy a postavila se se zvednutým palcem u cesty. K mému překvapení to trvalo dost dlouho, asi deset minut, než zastavila krásná Mazda a v ní usměvavý Izraelita. Každý v Izraeli mluví plynně anglicky. Tedy, přesněji řečeno, každý, kromě našeho řidiče. Ovšem, jaké bylo naše překvapení, když náš milý přítel vyťukal na mobilu číslo kamarádce do New Yorku a přes hlasitý odposlech nám překládala náš rozhovor. Rozloučil se s námi nakonec s jedinou anglickou frází, kterou znal: I love you.

Výhled na galilejské jezero

Rozhodli jsme se, že si další den půjčíme auto a vydáme se do Národního parku v Golanských výšinách. Procházeli jsme opuštěnou krajinou, ve které se čas od času objevily pozůstatky syrských domů, procházeli jsme totiž i oblastí, která kdysi patřila Sýrii, ale Izrael ji zabral v šestidenní válce (jedna z pěti arabsko-izraelských válek po vyhlášení státu Izrael po druhé světové válce). Po několikakilometrovém putování jsme se mohli ovlažit v krásném jezírku mezi skalami. Autem jsme potom jeli blíže k Syrským hranicím. Kolem cesty umístěné značky oznamující blízká minová pole, rozstřílené domy a hlídkující tanky nám připomenuly, že jsme na horké půdě státu, který je ve válečném stavu se všemi okolními. Jen krátce před našim příletem došlo k incidentu na Libanonsko-Izraelské hranici, kde byli uneseni dva izraelští vojáci, zabiti a jejich těla vyměněna za několik desítek zajatců. Neustálou hrozbu připomínají všude přítomní vojáci. Povinnou vojenskou službu mají v Izraeli i ženy a všichni nosí zbraně s sebou. Nedokážu si představit, jak by to dopadlo, kdyby u nás v době povinné vojenské služby nosili záklaďáci samopal na rameni při opušťáku.

Válkou zničené domy (Golanské výšiny)

Nastal čas rozloučit se s Galilejským jezerem a vydat se do Nazareta, místa Zvěstování. Půjčeným autem to byla rychlovka. Město bylo plné poutníků scházejících se především v Basilice Zvěstování. Za návštěvu ale stála i nedaleká synagóga, kde údajně Ježíš působil a pravoslavný kostel Svatého Gabriela. Ve městě jsme opět, tentokráte naposled potkali naše rakouské kamarádky. Z Nazareta jsme se vydali na naši poslední štaci a přespání, na horu Tábor. Místo, kde se třem apoštolům zjevili v přítomnosti Ježíše dva největší proroci Starého zákona, Eliáš a Mojžíš. Když jsme na místo dorazili, museli jsme počkat, až odejde hlučná italská výprava. To už ale byl večer a zavírací doba klášterního komplexu. Poslední noc jsme v Izraeli spali pod širákem, v lese na hoře Tábor. Jelikož jsme chvíli před ulehnutím nedaleko viděli šakala, lehla si Miška mezi mě a Michala… no a od té doby Michal všude vytrubuje, že spal vedle mé ženy na „jedné posteli“. Usínali jsme v borovém lese a nad hlavami se třpytily hvězdy Izraelského nebe.

Bazilika Proměnění (Hota Tábor)

Západ slunce, hora Tábor